Autor

5. listopadu 2014

5 důvodů, proč by komunisté neměli být v kladenské radě

Když necelé tři dny po volbách přišla vítězná Volba pro Kladno se zprávou, že dohodla koalici s ANO 2011 a KSČM, vyvolalo řadu emotivních reakcí. Patřím k těm, kdo by si teď za těch pár hlasů pro VpK (rozprostřel jsem 33 hlasů mezi různé subjekty) nejraději nafackovali. V předvečer ustavujícího zastupitelstva se ovšem zkusím od emocí oprostit a nadhodit pět důvodů, proč si myslím, že se mi tato forma koalice zdá poněkud nešťastná.

1. Politika má mít elementární zákony
Když se dnes odborníci zabývají tím, proč je fungování demokracie v postkomunistických zemích tak nějak podivné, poukazují na nechuť lidí se politikou zabývat. Důvodem je mimo jiné to, že politika vypadá jako handl, v němž nejde než o moc a veškeré zásady jdou stranou. Jakkoli to může znít pateticky, měli by politici
ctít aspoň nějaká základní pravidla. Třeba nelhat (nebo nemluvit vulgárně, ale to je jiný příběh). Volba pro Kladno před volbami jasně deklarovala, že spolupráci s KSČM vylučuje. Za pár hodin bylo všechno jinak. VpK tak od základů podkopala důvěryhodnost toho, co říká. Nejde jen o to, že zřejmě přišla o pár desítek voličů, ale hlavně o to, že stejně nedůvěryhodné už bude působit i všechno, co bude strana říkat v budoucnu. Podobné kroky navíc zvyšují skepsi obyvatel a jejich rezignaci. I když možná to je přesně to, o co Volfovi jde – nezájem obyvatel totiž politikům otevírá prostor.
z Facebooku VpK aneb "odvolávám, co jsem odvolal"

2. KSČM jako klíčový subjekt
Nejde jen o to, že KSČM bude v radě. U problémů, jež musí posvětit zastupitelstvo, bude dokonce klíčovým subjektem. Bez jejího souhlasu se ANO a VpK neobejdou. Z "dobrého opozičního partnera" (jak KSČM popsal Milan Volf) se tak velmi dobře může stát trojský kůň. Moc KSČM tak bude výrazně vyšší, než by odpovídalo volebnímu výsledku.

3. Spolupráce s krajem
S tím souvisí další věc. Město se neobejde bez úzké spolupráce se Středočeským krajem. Kraji patří veškeré hlavní silnice, kraj je zřizovatelem středních škol, do jeho působnosti spadá i řada institucí (muzeum, knihovna...). Ať je dnešní pohled na působení Petra Bendla jako středočeského hejtmana jakýkoli, právě jeho éra ukazuje, jak obrovský přínos dobré vazby s krajem mají. Hlavním pojítkem Kladna s vedením kraje v posledních dvou letech byla ČSSD; členové kladenské ČSSD se pohybovali v poměrně vysokých patrech krajské politiky, což napomáhalo tomu, aby kraj na investice do svého největšího města nezapomínal. Teď tato úloha zřejmě přejde na KSČM, která má ovšem na kraji mnohem slabší postavení. Nehledě na to, že v krajské politice mají sociální demokraté dobrý nástroj, jak házet kladenské koalici klacky pod nohy.

4. Silná opozice
Volfovo řešení má nakročeno k situaci, kdy vládní strany mají 19 hlasů, opozice 14, což není žádná hvězdná většina. Nehledě na to, že v opozičních lavicích zasednou nesmírně schopní politici, od nichž nelze čekat nečinnost. (A nelze se jim divit, pokud se rozhodnou pro stejně agresivní styl opoziční práce jako VpK.) To může vést k vyhrocenosti a politizaci komunálních témat – což je to poslední, o co voliči vyčerpaní půtkami v parlamentu stojí. Pokud se naplní pesimistický scénář a k vyhrocení skutečně dojde, vsadil bych se, že v příštích volbách bude účast pod 30 %.

5. Populismus
U ANO 2011 už populistická rétorika asi nikoho nepřekvapí. Způsob, jakým VpK odůvodnila vznik koalice s komunisty, si ovšem s Babišovým hnutím nezadá. I tady jsme se dočkali manichejské rétoriky s příměsí mesianismu. Strany nové koalice ve stručnosti říkají: "předchozí staré struktury vám nechaly zplundrované město, ale my se o ně postaráme". Podobné argumenty působí trochu úsměvně, protože Kladno rozhodně není spálená země a protože období Volfova předchozího primátorování ani zdaleka nebylo tak růžové, jak je nám dnes předkládáno (namátkou sporná investice do akvaparku). VpK si touto rétorikou možná do budoucna zadělává na velký problém. Jelikož upřednostnila "slabší" koaliční partnery, bude to především ona, kdo bude spojován s případnými neúspěchy následujících čtyř let (a ty zákonitě přijdou). Populistický způsob, jímž koalici obhajuje jako jedinou možnou, jí ovšem omezuje manipulační prostor pro kritiku svých partnerů. Leda že by předvedla další stoosmdesátistupňový obrat. Ale to jsme zpět u bodu jedna.

13. dubna 2014

Das rote Wien

"Kdo nepochopí tuhle součást vídeňské historie, vůbec nepochopí, proč je dneska Vídeň tím, čím je," prohlašuje rakouská průvodkyně rezolutně, aby hned zpočátku dodala patřičné důležitosti trochu bizarní expozici. Podle jmenovky na klopě koženého sáčka (takové jmenovky nosí v Rakousku všichni úředníci či pracovníci ve službách pěkně viditelně a zdá se i hrdě) zjišťuju, že mám co do činění s Frau Steiner.

"Ale abyste mi rozuměl, rudá Vídeň neznamená komunistická, klar?" pokračuje, a když si mě přeměří od hlavy k patě, trochu nejistě se zeptá: "Rozumíte mi?"

Rukama, nohama a svou hotentot němčinou ji ubezpečuju, že jí sice nic moc neřeknu, ale rozumím vcelku dobře. "Na gut," odtuší Frau Steiner a s vervou se pustí do výkladu.



Je tři čtvrtě hodiny před zavíračkou a v muzeu Das Rote Wien im Waschsalon, nacházejícím se v někdejší prádelně uprostřed vídeňského "vzorového dělnického sídliště" Karl-Marx-Hof jsem dneska druhý (a poslední) návštěvník. Muzeum je totiž daleko od všech turistických atrakcí (ostatně s návštěvníky bez znalosti němčiny ani nepočítá) a pro místní představuje zapadlou historii. Přitom, jak jsem měl ještě zjistit, úvodní tvrzení Frau Steiner nebyla až tak daleko od pravdy.

Expozice pojednává o zcela mimořádné dějinné periodě po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy se Vídeň jako vůbec první město na světě s více než milionem obyvatel dostala pod nadvládu sociální demokracie.  Naplno se tu tak mohly do praxe převést monarchií dlouho potlačované sociální myšlenky, na jejichž formulování se výraznou měrou podílel také jihlavský rodák Julius Tandler.



Rakouské dělnické hnutí zažívalo v té době nejvýznamnější chvíle své historie. S ideovou oporou v tzv. austromarxismu (jehož nejvýznamnějším představitele byl Otto Bauer) započala zásadní transformace města, jež naprosto změnila kvalitu dělnického života.

Nutno podotknout, že z české historické perspektivy, poznamenané komunistickou zkušeností, to celé vypadá dost zvláštně. Dobové plakáty z Vídně 20. let jako by z oka vypadly těm československým budovatelským z let padesátých. Stejně tak oslavy 1. máje či shromáždění Vídeňské socialistické mládeže. Samozřejmě s tím rozdílem, že Vídeň naplňovala svůj socialistický program v rámci demokratického (byť značně nestabilního) systému. Mimochodem, jednou ze stran městského zastupitelstva Vídně byla i Československá strana pracujících v Rakousku, která hájila zájmy množství Čechů a Slováků žijících v rakouské metropoli.


prapor Československé strany pracujících

Jedním z nejvýraznějších počinů sociálnědemokratické vlády byla výstavba nových sídlišť, které vznikaly na principu "měst ve městě". Každé z větších sídlišť mělo vlastní školky, školy, kina, sportoviště, obchody, lázně, nemocnice a další zařízení. Karl-Marx-Hof se svými téměř 1 400 byty pro zhruba pět tisíc lidí je z nich asi nejznámější, nicméně není úplně největší. Prvenství drží sídliště Seidleiten ve čtvrti Ottakring, které mělo ještě o téměř dvě stě bytových jednotek víc.

Tyto rozsáhlé urbanizační celky vznikaly ve spolupráci s předními dobovými architekty, a proto představují dodnes poměrně slušný standard bydlení. V tomto ohledu si světovou slávu vysloužilo hlavně sídliště Werkbundu, na kterém se podíleli velikáni jako Adolf Loos, Josef Frank nebo další český rodák Josef Hoffmann.

Vedle toho zaznamenala Vídeň té doby reformu školství, vzdělávání dělníků podpořila i masivní výstavba veřejných knihoven. Vytvářela se také síť dopravní infrastruktury. Sociálnědemokratická strana podporovala volnočasové aktivity dělníků a sama podporovala či zakládala řadu klubů všech představitelných zaměření – od esperantistů přes radioamatéry, stenografický klub, cyklistický klub, přátele přírody, pěvecké sbory a klub přátel umění až po obdobu českého Spolku přátel žehu.



Na začátku 30. let pak představitelé vídeňského magistrátu podpořili vznik vědeckých pracovišť, které se měly zabývat problematikou pracovního života. Jedním z nich bylo Wirtschaftpsychologische Forschungstelle (Výzkumné centrum pro psychologii práce) založené v roce 1931 pozdějším otcem komunikačního výzkumu Paulem Felixem Lazarsfeldem. Centrum se dostalo do mezinárodního povědomí v roce 1933 díky studii nezaměstnaných v městečku Marienthal nedaleko Vídně, na které Lazarsfeld pracoval společně se svou tehdejší manželkou Marií Jahoda a Hensem Zieselem.

Samozřejmě ani zdaleka nešlo o nějakou ideální dobu. Vedle nestabilnosti Rakouska jako takového Vídeň dál zažívala vlny dělnických stávek, vysokou míru nezaměstnanosti, negramotnost nejnižších sociálních vrstev se snižovala jen pomalu. "Trotzdem," zapíchla Frau Steiner ukazováček do vzduchu, "byl to pokus o přívětivý kapitalismus. O vytvoření společenství. O to lidem ukázat, že společné vlastnictví je přínosné a že se vyplatí o něj pečovat. A o to usilujeme pořád."



A v tomhle měla naprostou pravdu, jakkoli to možná v českém kontextu bude znít divně. Na péči o veřejný prostor a instituce si Vídeň vážně hodně zakládá.

A abych dokončil i ten příběh rudé Vídně. Navzdory všem dělnickým výdobytkům na město těžce dopadla hospodářská krize, i tak se ale sociální demokracie udržela u moci. Společenská atmosféra však zároveň posílila rakouský fašismus, jenž postupně začal přebírat moc. Vzhledem k vysoké koncentraci dělnictva nebylo divu, že v roce 1934 se město stalo centrem bojů proti fašistickým silám, to už ale na věci moc nezměnilo. Vídeň se stala centrem v zásadě fašistické vlády a nořila se do stále většího politického chaosu, až ji v roce 1938 v zbavil autonomie příchod Hitlerovy armády.

1. ledna 2014

Kladenský rok 2013 na haldě

Kvůli nálezu lidských kostí se zřejmě o měsíce protáhne už tak mnohokrát oddalovaná rekonstrukce kladenského divadla a umělecký šéf divadla Daniel Přibyl to komentoval slovy: "Zaráží mě nepochopitelně laxní postoj vedení města, jakož i všech těch, kteří mají dohlížet na řádný průběh stavby. Opovážlivost stavební firmy je nebývalá a jak postupuje čas, ještě se stupňuje." V rámci předvolební kampaně strany SPOZ – Zemanovci navštívil Kladno prezident České republiky Ing. Miloš Zeman, na jehož bezpečný pohyb po městě dohlíželo podle médií 85 policistů, včetně psovodů a kriminálky v civilu. Návštěvu pan prezident zakončil večeří v nově otevřené restauraci Galerie, jejíž šéfkuchaři pro hlavu státu připravili paštiku z drůbežích jater, marmeládu z červené cibule, banketku, kuřecí vývar, grilované kuřecí prsíčko Supreme 
s pečenou zeleninou a vinnou redukcí s tymiánem a jablečný závin s ořechy. Kladenský magistrát byl v soutěži Zavřeno/otevřeno, jež hodnotí jednání úřadů s občany, vyhodnocen jako druhý největší utajovač informací v Česku. V bývalé zkušebně turbín v chátrajícím areálu někdejší huti Koněv vznikla nová outdoorová lezecká stěna. Bývalý šéf kladenských hutí a generální ředitel společnosti Bohemia Art Vladimír Stehlík odmítl Klausovu amnestii a vyzval Kladeňáky ke shromáždění na Václaváku. Výkonný výbor Českého svazu ledního hokeje schválil další výjimku pro kladenský hokejový stadion, a zdejší Rytíři tak mohou ve svém svatostánku z roku 1949 nadále hrát nejvyšší soutěž, ačkoli stadion nesplňuje předepsaná kritéria; podle posledních informací by rekonstrukce měla proběhnout v roce 2014. Hokejoví Rytíři se po třech letech probojovali do extraligového play-off, v sezoně 2013/2014 se však kladenským borcům nedařilo a přes burcování majitele klubu Jaromíra Jágra se potáceli na dně tabulky, což nakonec stálo místo trenéra Zdeňka Vojtu. "Nemůžete to nechat na podatelně, jak by to pak ty chudinky holky tahaly po chodbě panu Bernáškovi do kanceláře?" snažil se primátor Dan Jiránek přesvědčit zástupce obyvatel čtvrti Podprůhon, aby neodnášeli na podatelnu momentálně nepřítomnému Miroslavu Bernáškovi růžově vybarvené dálniční svodidlo; happening Svodidlo pro Mirka byl reakcí na to, že silnice v historické čtvrti mají po probíhající revitalizaci lemovat desítky metrů dálničních svodidel, jež městem zadaná – a nakonec nezohledněná – statická studie označila za zbytečně naddimenzovaná. Hejtman Josef Řihák předal Niederleho pavilonu kladenské nemocnice ocenění Stavba roku Středočeského kraje. Kultovní kladenská kapela Zrní získala cenu Anděl za objev roku. Hlediště kladenského divadla zaplnil Vojta Kotek coby apačský náčelník Vinnetou. Nová přístavba domova seniorů zůstala neobydlená, protože se pro ni městu kvůli problémům s výběrovým řízením nepodařilo najít dodavatele nábytku. Neobvyklou situaci musela řešit dispečerka středočeské záchranky, které na tísňovou linku zavolal zoufalý muž z Prahy-západ, že jeho paní začala doma rodit a nestihne k ní dorazit lékařská pomoc; díky radám dispečerky přišla na svět zdravá holčička. Zakladatel Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Kladně Václav Havlíček obdržel za své zásluhy čestné občanství města; fakulta navíc v polovině roku otevřela devět nových moderních laboratoří, v nichž bude probíhat mimo jiné výzkum nanotechnologií. V očekávání bohaté sněhové nadílky připravila městská společnost SAMK na zimu novou službu – strojovou úpravu běžkařských tras. V Podprůhonu zachránili historickou studánku. Příslušník kladenského policejního sboru, německý ovčák Xandro, byl vybrán jako chovný pes, a může tak být připouštěn k policejním fenám. Zloděj vypáčil sekerou mincovní automat v zámecké zahradě, kam návštěvníci přispívají na chov medvědic Marty a Míši; policie jej zadržela o několik hodin později, když se snažil vyrazit peníze z telefonní budky na Havlíčkově náměstí. V kulturním domě zahrál Kryštof, Tři sestry i Horkýže Slíže. Město navštívil vnuk Antonína Čermáka, někdejšího starosty Chicaga, jenž se roku 1933 stal obětí atentátu na prezidenta Roosevelta. Díky akci Městské zásahy mohli obyvatelé hlasovat o nevzhledných i kvalitních místech Kladna; na základě těchto návrhů i vlastní iniciativy pak různí architekti zpracovali několik desítek návrhů, jak prostor města nápaditě (a mnohdy i překvapivě levně) zkvalitnit. Bez architektonické soutěže a dostatečného informování veřejnosti rozhodlo vedení města o přestavbě náměstí Sítná, kde by za evropské peníze měla vzniknout například nová parkovací místa a zelené plochy; návrh se setkal s ostrou kritikou odborné veřejnosti, podle architektů nerespektuje širší urbanistický kontext území. Rekonstrukce Sítné je součástí balíčku plánovaných investic do opravy škol a ulic, jimiž se chtějí představitelé města pochlubit před nadcházejícími komunálními volbami. V nemocničním babyboxu byla v roce 2013 nalezena dvě nemluvňata. Vracení knih vypůjčených ze Středočeské vědecké knihovny usnadňuje nově instalovaný bibliobox. Vítězem jedenatřicátého ročníku národního mistrovství v karetní hře lóra se stal tým z Trněného Újezda. Během červnových povodních nabídlo Kladno okolním obcím své hasiče a protipovodňové pytle. Začala výstavba obchodního komplexu Central Kladno, který v roce 2015 nabídne obyvatelům desítky obchodů jinak dostupných jen v daleké Praze. Díky výstavě v Hornickém skanzenu dolu Mayrau se do Kladna vrátil grafik a přítel Bohumila Hrabala Vladimír Boudník. V novém sitcomu PanMáma si zahrál i původem kladenský herec Roman Štabrňák. Někdejší mototechna na Sítné se začala přeměňovat v nové sídlo Městské knihovny Kladno, která po přestěhování nových prostor zruší své pobočky v jednotlivých městských částech. Krajská hygienická stanice se sídlem v Praze konstatovala, že kladenské zmrzliny jsou bez závad. V září se pod názvem Kladenské fedrování konalo 17. setkání hornických a hutnických měst a obcí s průvody krojovaných zástupců hornických a hutnických svazů, které vystřídaly Dny města Kladna s kapelou Mig 21 a ohňostrojem. Sto let od jeho úmrtí byla odhalena pamětní deska zakladateli Poldiny huti Karlu Wittgensteinovi; společně s tím se na mapě Kladna objevilo náměstí Karla Wittgensteina. Tři sloni, kteří uprchli z nedaleko tábořícího cirkusu, překvapili lidi na procházce v lesoparku Bažantnice. "To snad není možné, to se omlouvám, ale fakt o platech rozhodčích nerozhodují města, ale vy fotbalisti. Vy si volíte ty bafuňáře, kteří o tom rozhodují. A jestli si tam volíte idioty a lumpy… A to, že pak rozhodčím strkáte takový neuvěřitelný prachy i za vesnický zápas, … proč to máme hradit my, město? To jste si tak domluvili, nikdo jinej o platech rozhodčích nerozhoduje," rozkřikl se rozhořčeně primátor Dan Jiránek na zástupce fotbalového klubu SK Kladno, kteří přišli požádat zastupitele o dva miliony korun na zaplacení svých dluhů; přidělení částky nakonec zastupitelé odmítli. V rozdělovských věžácích natáčeli Gary Oldman, Tom Hardy a Noomi Rapaceová budoucí hollywoodský trhák Child 44, film ze stalinského Ruska 30. až 60. let. Vedle toho se v Kladně natáčel i další optimisticky laděný film Příběh kmotra, inspirovaný knihami Jaroslava Kmenty o mafiánovi Františku Mrázkovi. Přestože Kladno a jeho primátor Dan Jiránek patří dlouhodobě k hlasitým kritikům hazardu, nedokázalo se městské zastupitelstvo shodnout na tom, jakým způsobem na svém území regulovat blikající výherní automaty. Dánská firma Lego opět rozšířila svůj provoz a slovy svého viceprezidenta odmítla možnost, že by v blízkosti města zřídila Legoland. Politická strana Volba pro Kladno, vedená kladenským exprimátorem Milanem Volfem, ohlásila záměr kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny společně s uskupením Hlavu vzhůru! Jany Bobošíkové, načež o několik týdnů později hnutí opustila, údajně proto, že Bobošíkovou podpořil Václav Klaus. Média přinesla zprávu, že výstavba rychlodráhy Kladno–Praha možná začne už letos, postupně ale vyšlo najevo, že práce by měly začít až v polovině roku 2014 opravou Negrelliho viaduktu. Vyšly Kladenské pohádky.

7. listopadu 2013

Svodidlo pro Mirka a kladenští páni

O charakteru politické reprezentace leccos svědčí to, jak se umí vypořádat s kritikou svých kroků. Tím spíš, když forma kritiky není primitivním nadáváním, ale nápaditým happeningem.

Jeden takový připravili lidé ze Spolku Podprůhon, kteří si dlouhodobě stěžují na arogantní přístup města během celkové rekonstrukce jejich čtvrti. Vrcholem pro ně bylo zjištění, že stavební práce probíhají podle projektu, jenž nezohledňuje jejich připomínky a počítá například s tím, že řada silnic v historické čtvrti bude osazena dálničními svodidly. A tak se rozhodli jedno takové svodidlo nabarvit narůžovo, pomalovat kytičkami a odnést na magistrát zástupci primátora Miroslavu Bernáškovi, který je prý za posvěcení svodidel zodpovědný.

Reakce představitelů města na tohle vtipné pošťouchnutí odhalila nejen to, že nejsou schopni otevřeně čelit kritice a poradit si s nadsázkou. V argumentaci primátora Dana Jiránka se navíc objevilo několik podprahových sdělení, která by neměla zapadnout.


foto Michaela Horáková

Svodidlem sem, svodidlem tam
Nad projektem rekonstrukce Podprůhonu strávili místní (= Spolek Podprůhon, nikoli podivné (Vzdoro)sdružení občanů a přátel Podprůhonu, které fakticky zastupuje partikulární zájmy svých třech zakladatelů a smyslem jehož činnosti je v zásadě jen házet Spolku Podprůhon klacky pod nohy) hodiny práce jeho připomínkováním. Na základě toho nechalo město zpracovat novou statickou studii a zaplatilo změnu projektu, do které se dostaly alternativní úpravy koruny opěrných zdí – myšleno varianta bez dálničních svodidel.

Jenže rok od zahájení prací se najednou zjistilo, že stavba probíhá podle původní, nepřipomínkované verze... Čili spousta betonu, necitlivé úpravy – a svodidla.

Potud fakta. Ať už tím, kdo o svodidlech rozhodl, byl skutečně Miroslav Bernášek a šlo o záměr, nebo se stala úřednická chyba, je ve výsledku jedno. Jak naznačil primátor Jiránek, jestliže je schválená dotace na projekt se svodidly, postaví se svodidla a zkolaudují se svodidla. A čtvrť, kterou se město jednou za rok prsí jako úžasně malebnou, bude zřejmě nadobro pošramocená. (Ano, domlouvat změny v projektech čerpajících evropské dotace není snadné, ale není pravda, jak primátor tvrdí, že by to nešlo. Jen je to spousta práce.) 


foto: Michaela Horáková

Jen růžová to může být...
Jako výraz "vděku" za tento stav vznikla akce Svodidlo pro Mirka, která vyústila ve středu 6. 11. malým happeningem. Asi šest desítek lidí odneslo růžové, květinami pomalované svodidlo před magistrát, Boris Jedlicka zahrál na trumpetu, zazvonilo se klíči. A protože Miroslav Bernášek, pro nějž bylo svodidlo určené, byl nemocen, vyjednávalo se o jeho zanechání na podatelně.

Místo náměstka přišel situaci obhlédnout sám primátor Dan Jiránek (ODS) a radní Vojtěch Volf (ČSSD), který se ovšem držel spíše stranou. Teprve v přítomnosti primátora celá akce nabrala absurdní rozměry. Předně obyvatelům Podprůhonu potvrdil, že jsou-li svodidla v projektu, nic už se nezmění, ale mohou si je třeba, v duchu celé akce, vesele pomalovat. A následně vystoupil proti nápadu nechat svodidlo na podatelně, protože "přeci pak chudinky holky nebudou tahat to svodidlo někde po chodbách". Míra nepochopení (neodhadnutí) situace a neschopnosti na ni adekvátně reagovat byla v tomto případě zarážející. Tváří v tvář vtipu vypadal primátor jako z reality vytržený pomatenec, který odříkává prázdné fráze ze zákoníku práce.

Podstatnější ovšem bylo to, co se Podprůhonští od nejvyššího představitele města dozvěděli vzápětí. Zaprvé: to, že město něco opravuje, si samo o sobě zaslouží pochvalu, nikoli kritiku a připomínky, že by se mohlo postupovat jinak. Na jednoho obyvatele Podprůhonu prý jde teď násobně víc peněz než na jednoho Švermováka nebo Kročehlaváka, a tak by vlastně všichni měli být vděční. Nehledě na to, že rekonstrukci sami chtěli.

Suverénnost, s jakou podobná demagogická tvrzení Jiránek pronášel, byla až zarážející. Předně to, že město nechalo Podprůhon zchátrat až do současného stavu, je vina města, najmě města už za Jiránkova vedení (o rekonstrukci se hlasitě mluvilo od roku 2005). A pak, rekonstrukce Švermova vyžadovala také vysoké náklady, tak to prostě je, že někdy se víc peněz investuje do jedné čtvrti a jindy do druhé. Není také důvod být za něco městu vděčný, když jsou jeho představitelé (v lepším případě) hluší k výtkám a připomínkám, nebo (v případě horším) se škodolibým úsměvem na tváři prosazují svou vůli bez ohledu na veřejnost.

Druhé slovní ekvilibrium kladenského primátora bylo ještě absurdnější. Pokud se někde stala chyba, rozhodně to není chyba magistrátu, protože vše se odehrálo podle zákonných předpisů. Jinými slovy, jde o chybu občana, který si vše dost nehlídá, nečte pravidelně úřední desku – a tím pádem nestíhá reagovat, když reagovat může (pokud vám nějaké jednání připadne důležité, vezměte si dovolenou).

Netuším, zda lidé ze Spolku Podprůhon zmeškali nějaké jednání, či nikoli, ale sám o sobě, byť možná podle zákona, je tenhle přístup zvrácený a v celé nahotě ukazuje na nevůli města o čemkoli diskutovat. V dnešní době přeci není nic snazšího než zvednout telefon a informovat, že se něco děje. Nejde tu o zákon, ale o, řekněme, velkorysost. Jak vidno, té se ze strany současného magistrátu dočkat nelze. Zároveň se pak ovšem představitelé města nemohou divit, že se jim před magistrátem sejde šedesát lidí, kteří otevřeně (a dodejme, že velmi slušně) vyjadřují svůj negativní postoj k jejich jednání. A že se od nich, na oplátku, žádné výrazné velkorysosti nedočkají. (Nebo si snad primátor myslel, že lidi pokývou hlavami a odnesou svodidlo zase zpátky do Podprůhonu?)


foto: Michaela Horáková

Šípková Růženka
Jakkoli je obdivuhodné, že se primátor odhodlal k přímé konfrontaci s účastníky středečního happeningu, situaci ani v nejmenším nezvládl. Nastavení okolností mu ostatně umožňovalo v zásadě jen dva typy reakce. Přijmout celý vtip, zasmát se a pomoci přestěhovat svodidlo do podatelny, nebo začít diskutovat a hledat nějaké řešení. Obhajoba podivného postupu magistrátu zabrat ani v nejlepším nemohla. Škoda, že naši političtí reprezentanti mají tak malý smysl pro humor...

A je tu, myslím, ještě druhý rozměr. Až dosud se komunální prostředí zdálo být vcelku bezpečným přístavem bez hrozby nějakého vlnobití. Jenže opakovaná selhání městské reprezentace v jednání se zástupci veřejnosti (připomeňme kauzy typu územní plán, náměstí Sítná a další) ukazují, že vody se mohou poměrně rychle rozbouřit. A pokud mají současní představitelé města v plánu nadále jednat "přes úřední desku", měli by si možná zopakovat úvodní lekce plavání. Komunální volby jsou totiž už za rok.

8. října 2013

Co nás spojuje

Občanských aktivit v Kladně přibývá, ale dojem, že ve městě "chcípl pes" se nevytrácí. A nevytratí se do té doby, dokud jednotlivá sdružení či iniciativy nenajdou cestu, jak se vzájemně podporovat a efektivně spolupracovat.

Tento text vychází z mých několikaletých zkušeností s provozem občanských aktivit v Kladně – a z několika nepříliš úspěšných pokusů o vytvoření společné platformy pro lidi, kteří se snaží o něco podobného. Z podstaty věci jde o určitý úhel pohledu, s nímž ne všichni musí souhlasit. Nechť proto slouží jako prubířský kámen a výkop pro následnou diskusi. A doufejme i akci.

Bujnost
Spektrum volnočasových aktivit, které se v Kladně tu úspěšněji, tu méně úspěšně rozvíjí stranou toho, co nabízí a pořádá samo město, není malé. Stejně tak řada užitečných společenských aktivit a projektů, které přispívají k pěstování identity města, běží na dobrovolnické bázi. Za tou plejádou akcí, jež se každý měsíc odehrají, jsou stovky hodin práce řady nadšenců jednajících na vlastní pěst, pod záštitou nějakého vlastního občanského sdružení nebo jako součást neziskových organizací s širším, celostátním záběrem.

Vím, že jakmile první středu v měsíci zazní zkouška sirén, odehraje se v půl sedmé večer vernisáž nové výstavy v Malé galerii České spořitelny, kterou svým neutuchajícím nadšením drží už přes pětatřicet let při životě Jiří Hanke. Pokud bych zatoužil po jazzovém koncertu, zkontroloval bych program kročehlavské kavárny a vinárny Ateliér, nebo e-mail, jestli náhodou Petr Kratochvíl neposílal pozvánku na nějaký koncert Jazz klubu. Chuť zajít do divadla mohu uspokojit díky Divadlu V.A.D., Kladině, Divadélku UZvonu nebo Antitheateru a Šlípu a špínám (byť v obou posledních případech jde spíš o „divadlo“).

Pravidelně očekávám, s jakou novou ztřeštěností přijde Dáša Šubrtová. V březnu eviduji (byť pravidelně v Kladně nezvládám navštívit) Jeden svět. Únorová Klapka je v kontextu „občanských aktivit“ zcela jedinečným fenoménem, stejně jako Kladenské dvorky, na jejichž organizaci se díky iniciativám Spolku Podprůhon čím dál víc podílejí sami občané malebné čtvrti. Cokoli, co se nějak týká architektury a veřejného prostoru, bych hledal u sdružení Klad-on/off. Svoje sdružení má Koněv, Karl Wittgenstein i momentálně ležící, spící časopis Kladno Záporno. Chystá se sdružení pro Kročehlavy. Kdybych chtěl fotograficky pokrýt nějakou událost, zkusím oslovit FOKR. SdruženíZaKladno se chystá pořádat přednášky a jinak pečovat o volnočasové aktivity Kladeňáků. A to jsem ještě nezmínil literární večery, naučné vycházky, Science Café a vydávání knížek, o které se pokoušíme s Petrou Líbovou, podporováni plejádou našich spolupracovníků ve sdružení Halda. Nehledě na spoustu věcí, na které jsem zapomněl, nebo o kterých prostě nevím.

Z toho, jak občanský život v Kladně bují, mám radost. Ale ruku na srdce, na kolika z těch akcích jste kdo kdy byli? A o kolika jste vůbec někdy slyšeli?

Píseček
Občanská aktivita něco stojí. Většinou stojí nějaké peníze, ale především stojí čas. Každý, kdo pořádal nějakou akci nebo pracoval na nějakém projektu, ví, že jistý díl času zabere administrativa, jistý propagace, další koordinace ostatních lidí. Protože aktivních lidí není bezedný rybník, stává se, že jsou zapojeni do více než jednoho sdružení/akce/projektu. A to je také začátek toho, kdy přestanou mít povědomí o práci ostatních. To vede nevyhnutelně k tomu, že si každý hrajeme na svém vlastním písečku, spravujeme svoje projekty, lákáme svoje publika (čímž si někdy trochu nešťastně konkurujeme). Uzavíráme se a pro přemíru práce na „vlastních věcech“ přestáváme mluvit s ostatními.

Pokud máme lépe pochopit důvod tohoto vztahu, je potřeba pojmenovat to, proč vlastně tu spoustu volného času neobětujeme raději koukání na televizi, rodině nebo příjemné hodince v soláriu a věnujeme ji „práci pro ostatní“.

Je tu samozřejmě cíl ušlechtilý. Všichni usilujeme o rozvíjení aktivit, které ve městě chybí. Chceme podporovat jeho identitu, ať už skrze poznání minulosti, nebo akcemi, jako jsou Městské zásahy. Chceme se v Kladně cítit dobře, chceme je kultivovat a rozvíjet, chceme je rozvíjet, chceme, aby nepůsobilo jako místo, kde „chcíp pes“. To je to, co nás skutečně spojuje, jedno jestli se omezujeme na čtvrť Podprůhon, nebo na vydávání literatury. A to je také rovina, na níž je nutné stavět jakoukoli případnou spolupráci. Jsme na jedné lodi a plujeme na stejný ostrov.

Nemáme ale každý stejnou kajutu, vztahy s kapitánem a námořnické schopnosti. Jedním dechem je totiž nutné doplnit sobecký rozměr věci. Angažujeme se totiž také proto, že nás to baví. Je to náš způsob realizace. Naše projekty jsou opečovávané děti (a někteří jim možná věnují více času než dětem skutečným). Sami pak máme pocit, že právě ty naše aktivity jsou ty nejlepší, nejpotřebnější a zaslouží si největší obdiv a podporu. Ti, kteří usilují vlastně o totéž, najednou nejsou našimi přirozenými partnery, ale konkurenty – v soutěži o granty, příznivce i prestiž. Bez potlačení vlastního ega se ovšem náš ostrov na horizontu bude čím dál víc vzdalovat. Nemyslím tím ani zdaleka, že bychom si navzájem záviděli a házeli si klacky pod nohy (i když i to se stává) – jde o přirozený důsledek toho, že se soustředíme na své a o ostatní se nestaráme.

Archa
Pro svoje projekty a záměry děláme to nejlepší. Nabíráme zkušenosti, nacházíme nové příležitosti. Ale jen málokdy se o ně dělíme. Přicházíme tak o spoustu nápadů, idejí, dalších zprostředkovaných zkušeností. Přicházíme o možnost spolupracovat, vytvářet společné projekty, sdílet své kontakty do médií, na další šikovné lidi, na potenciální příznivce. Přicházíme o možnost sdílet stejnou účetní a srazit administrativní náklady. A co je asi nejpodstatnější: přicházíme o možnost soustředěným tlakem nutit město ke změně jeho dosud nevyzpytatelného a mnohdy nedůstojného jednání s představiteli občanské společnosti.

Čím dál častěji kolem sebe vidím zárodky projektů, které si o nějakou formu spolupráce říkají. Spolek Podprůhon sbírá nahrávky pamětníků, jejichž knižní publikaci by mohl doplnit filmový dokument (chybí kameraman, střihač). Spolek Podprůhon a Klad-on/off uvažují o nějaké formě městského zásahu (myšlenka městských zásahů je vůbec plodná a „multizájmová“). Kladenské pohádky, které – aspoň doufáme – letos vydáme, by mohly být předlohou pro divadelní zpracování. A tak dále.

Ale nejde jen o přímou spolupráci na konkrétních věcech. Mnohem podstatnější a důležitější je nepřímá podpora, jisté myšlenkové povědomí o sdíleném cíli. Schopnost propojit sítě svých příznivců v jeden celek, v němž se mohou objevovat nová – a možná překvapivá – spojení.

To, co kladenským občanským iniciativám dlouhodobě chybí, je společný prostor. Společný prostor komunikační a nakonec i společný prostor fyzický. Ano, Kladnu chybí skutečně multifunkční komunitní klub, který by mohl jeden večer hostit neopunkové bulharské zpěvačky, druhý večer ožít jazzem, ve středu přilákat zájemce o archeologii na Science Café, ve čtvrtek odpremiérovat novou hru divadla V.A.D. a o dopoledních sloužit jako kroužek pro tvůrčí matky s dětmi; nehledě na to, že by v něm každý měsíc mohla být nějaká nová výstava. Bylo by jistě skvělé takové zařízení mít, to je ale třeba podnět do budoucnosti. To, co by podle mě mělo předcházet, je utvoření prostoru komunikačního.

Staré nápady, nové podmínky?
Někdy se stává, že doba ještě neuzrála na realizaci některých nápadů. Vlastně ani ten na společnou „občanskou komunikativní platformu“ v Kladně není nový. Dokonce jsme měli nápad, že by se mohla jmenovat Kladně v Kladně. Určitým krokem, jak vylepšit vzájemnou propagaci občanských aktivit, bylo i zřízení „společného“ Google kalendáře, jenže i to trochu vyznělo do ztracena.

Poučen tím, jak vypadají komunitní média v jiných zemích – a jak se konec konců díky iniciativám jako I love Ústí rodí i u nás, se pokusím se aspoň v bodech nastínit své představy toho, co by do budoucna mělo vzniknout, tj. komunitního webu, jenž by zastřešil aktivity všech kladenských jedinců, sdružení či iniciativ, které se na něm chtějí podílet. Zde jsou ve velmi hrubých obrysech základní principy jeho fungování:
  • účast je dobrovolná
  • zástupce každého sdružení má přístup do redakčního systému a může přidávat informace o aktivitách jeho sdružení, plakáty, pozvánky (na stejném principu funguje i správa společné facebookové stránky)
  • na webu je sdílený kalendář s přehledem, co se kdy kde děje
  • web je placen z webové reklamy
  • web má svou „žurnalističtější“ část, kde je možné psát při dodržení základního kodexu o tom, co se v Kladně děje, přinášet reportáže, rozhovory, komentáře, komunální satiru apod. (aspoň symbolicky honorováno); tato sekce přitom vyžaduje editora, jemuž za jeho práci náleží finanční odměna
  • ke značce webu je přidružen také newsletter rozesílaný Kladeňákům ve 14denním intervalu (po dohodě by mohl postupně nahradit smršť newsletterů od jednotlivých sdružení); sestavovatel newsletteru je honorován
  • médium nenese jméno žádného existujícího spolku, sdružení, iniciativy, působí jako kolektivní platforma

Realizace tohoto neskromného plánu vyžaduje nadšení a nasazení desítek lidí, nikoli jednotlivce. Vyžaduje do jisté míry potlačení sama sebe. A vyžaduje odvahu občanské společnosti chovat se jako politický aktér, ať je náplň činnosti konkrétní iniciativy jakákoli. Každá veřejná iniciativa totiž je politikem, nejpozději v okamžiku žádosti o dotace. Jako představitelé nejrůznějších iniciativ bychom měli vystupovat předně jako aktivní občané, a teprve pak jako pořadatelé Science Café nebo divadelní režiséři. Možnost změnit Kladno souvisí s naší schopností opustit své škatulky, naslouchat si, domlouvat se, radit si, podporovat se, hledat společně finance společných projektů a společně kritizovat kroky města, pokud si to zaslouží.

Založení komunitního média může být prvním krokem. Pokud máte pocit, že doba k němu uzrála, neváhejte komentovat tento příspěvek. Tato snaha může vypadat dost naivně, protože mnozí budou mít pocit, že předešlé řádky už někdy četli, nebo že o podobných věcech už diskutovali. Možná jste skeptičtí. Vzpomeňte ale na slova Samuela Becketta: "Ever tried. Ever failed. No matter. Try again. Fall again. Fall better."

Berte tento text jako pokus, jako možný začátek nějaké spolupráce. Pokud vás oslovuje, pošlete mi prosím e-mailem váš kontakt. Jsem přesvědčen, že v první půli listopadu je možné uspořádat prostřednictvím Doodlu nějakou schůzku, na kterou bych cca 21. října rozeslal pozvánku.

Zároveň prosím sdílejte tento text s kýmkoli, koho by mohl zajímat.


2. listopadu 2012

Nemáte co dělat? Vydávejte knížky!

Letos v únoru jsme si s Petrou Líbovou řekli, že nás baví dělat knížky. A protože máme rádi Kladno, rozhodli jsme se založit si občanské sdružení Halda, které bude vedle organizování řady jiných věcí tu a tam vydávat nějakou regionálně zaměřenou publikaci.

Když mi v pondělí přivezli (po malém bloudění) před dům vytištěnou naši nakladatelskou prvotinu Mezi alembikem a spilkou: Svět sládka a spisovatele Otakara Zachara, snažil jsem se zapamatovat si ten pocit. Myslím si totiž, že není úplně vzdálený tomu, když si přivezete dítě z porodnice. Paralel by bylo dost. Vydávat knížku znamená měsíce práce (sedm v našem případě, takže trochu předčasný porod, ale stejně), je kolem toho spousta zařizování – a když už "je doma", vyžaduje knížka obětavou a důkladnou péči...


Pro všechny, kdo by se chtěli do něčeho podobného pustit, nabízím stručný seznam toho, co všechno si úspěšné vydání zacharovské knížky žádalo. A to prosím pěkně nejsou zahrnuty desítky (či stovky?) hodin práce Veroniky Botové, Petry a Jirky Miky coby autora!




1. peníze

Na začátku bylo nadšení, vidina cíle – a nula korun na účtě. Že se nakonec podařilo sehnat finance na pokrytí tiskových nákladů, považuju za zázrak. Napsal jsem celkem 16 e-mailů do různých místních firem (pozor, peníze jsme sháněli kolektivně všichni, takže to není konečné číslo). Došly mi tři zamítavé odpovědi. Z toho plyne jednoznačné ponaučení, že bez bližšího kontaktu (nejlépe skrze příbuzné či přátele) na nějakého potenciálního sponzora to jde velmi, velmi těžko. A taky, že ignorovat e-mail je velmi snadné. Tam, kam jsme volali, jsme byli úspěšnější. A nakonec – vtipný argument, že na knihu přispěl i Žebrák (myšleno obec, v jejíž blízkosti se hlavní hrdina knihy Otakar Zachar narodil) – většině podnikatelů nepřipadá tak docela vtipný.

2. byrokracie

Štos papírů nadepsaný lakonicky "Zachar" obsahuje: řádku smluv opravňujících otisknout v knize obrázky z archivů různých institucí, řádku smluv o propagaci s těmi, kdo nám na knížku dali nějaké peníze, řádku smluv s autorem (protože aby to bylo formálně v pořádku, nenapadlo nás jednoduché řešení) a s grafičkou, řádku smluv s distributory. Úhrnem solidní fascikl.
Dokud bylo hezké počasí, objížděl jsem podstatné věci po Kladně na kole. Dopočítal jsem se k 126,7 kilometrům (a to jen od září, kdy jsem si konečně namontoval tachometr). Tour de France to sice není, ale i tak to považuju za solidní číslo, zvlášť když přejet z jednoho konce města na druhý dělá asi čtyři kilometry.

3. distribuce

Jestli z něčeho vážně zešílím, bude to distribuce. A to v ní knížka zatím ani není. Jdete-li s hlavou vztyčenou, pyšní na to, že se dílo vydařilo, za Distributorem, připravte se na studenou sprchu. Když se konečně dopídíte odpovědné osoby, která by snad mohla rozhodnout o tom, zda váš výtvor milostivě přijme, či nikoli, jde o malý zázrak. Na některých místech se mi to ani po dvou měsících nepovedlo. Nemusím snad dodávat, že nechávat "pro šéfa/šéfovou" vizitku a detailní popis knihy, nemá valný smysl. A propos, všechny naivy bych rád upozornil, že běžný knihkupecký rabat se pohybuje kolem 40 % (a na největším českém internetovém obchodu dělá ještě o skoro dvacet procent víc).

4. křest

Křest = další telefonáty, další objíždění, roznášení letáků, vymýšlení projevů... Poté, co jsem utřel pot z čela, že jsem to všechno doma (k pochopitelné radosti rodičů, kterým děkuju za shovívavost a toleranci) složil, představuje křest další cíl, k němuž se člověk musí napřít. Nutno říct, že v tomto případě se motivace hledá docela snadno. Ovšem detailnosti, do níž je vše nutno promýšlet, se blíží snad jen organizace svatby. Momentálně promýšlím, kolik potřebujeme orientačních šipek k cestě do pivovaru. A samozřejmě také to, na kterou mají ukazovat stranu.

5. propagace

Obvolat, obeslat, připravit, načechrat, dát vědět – zajímalo by mě, jaký ohlas v novinářské obci nastane. A nedělám si iluze. (V pondělí bude článek v Kladenském deníku.)

Čili, přátelé. V úterý 6. listopadu v sedm večer se na vás na všechny těším. A všem, na které jsem teď neměl moc času, slibuju, že pak nastane úžasně volný "život po knize". Tedy, dokud se nepustíme do nějaké další.

7. srpna 2012

Jitka Válová: sociální kontext tvorby


Text vznikl v rámci předmětu Sociologie kultury,
vyučovaného v LS 2011/12 profesorem Milanem Petruskem na FSV UK.

Při zmínce o Jitce Válové (1922–2011) naskočí okamžitě jméno její sestry-dvojčete Květy. Po téměř 76 let spolu sestry Válovy trávily většinu času, jejich ateliéry dělila jen zeď, v časech krizových dokonce prý sdílely jedny brýle[1], po pádu železné opony získávaly společně výtvarné ceny (včetně prestižní Herderovy v roce 1994). Možná se proto zdá pošetilé sesterskou dvojici rozbíjet a tvářit se, že následující text je věnován jen Jitce. Nebylo by to dobré, vždyť pouto mezi sestrami bylo mimořádně silné a ve výtvarném světě bychom jen obtížně pátrali po podobném tvůrčím sepětí.


Přesto každá ze sester dospěla k svébytnému výtvarnému projevu. Zajímala je stejná témata, prožívaly stejná dramata, měly stejného učitele, stýkaly se se stejným okruhem lidí… Na první pohled však rozeznáme malbu Jitčinu od Květiny; vyjadřují totéž, každá jinými výtvarnými prostředky. Životní dráha „Válovek“ tak v celé nahotě ukazuje limity přístupu sociologie umění. Jak ukážeme, je sociologický přístup i v tomto případě produktivní, postaven před naprosto odlišná díla těchto životem dvojjediných[2] autorek však neumí najít uspokojivá vysvětlení; ta jsou totiž skryta v tajuplných zákoutích lidské psyché.

S nástrahami života se Jitka a Květa Válovy potýkaly od dětství. Narodily se v dělnickém Kladně v prosinci 1922. Otce, úředníka zdejší spořitelny, neměly možnost příliš poznat, byly ještě malé, když se nervově zhroutil z pracovního přepětí a odjel do sanatoria, kde později zemřel. O to více přilnuly k matce, která zůstala na čtyři děti sama (Květa a Jitka měly dvě starší sestry). „Maminka nebyla člověk, byl to anděl,“ vzpomínala na ni později Jitka.[3] Sestry s maminkou žily pod jednou střechou až do její smrti v roce 1978. Jitka jí tehdy věnovala své plátno Maminka.

Jitka Válová: Maminka (1978)

Tíživá sociální situace měla na pozdější Jitčino vidění světa zřetelný vliv. Byla mimo jiné také důvodem, proč nemohly obě sestry současně rozvíjet svůj umělecký potenciál. Přitom obě už od dětství malovaly a byly rozhodnuté stát se výtvarnicemi. Okolnosti je ale tlačily k tomu hledat si pro život praktičtější uplatnění, než jakou mohla nabídnout cesta výtvarné akademie. Jitka šla ve čtrnácti na tři roky studovat sklářskou školu do Železného Brodu, Květa zůstala v Kladně, chodila do rodinné školy a učila se šít.[4] V celé životní dráze Válovek to bylo jediné období, kdy delší dobu nebyly spolu.

V období protektorátu začínaly obě s volnou tvorbou, Jitka navíc navštěvovala soukromou školu grafika Jaroslava Švába. V roce 1942 byly totálně nasazené do kladenské Poldovky, Jitka pracovala jako soustružnice, Květa jako frézařka. Zdejší prostředí formovalo jejich vidění světa, pro obě se stalo zdrojem inspirace v podstatě na celý život. Jitku fascinovala dynamika pohybu, později, když už v rámci studia na VŠUP dostaly sestry možnost v Poldovce kreslit, vypracovala řadu studií valcířů. Úcta a pokora před lidskou prací představovaly pro Květu s Jitkou v 50. letech první vlastní umělecká témata, zkušenost z totálního nasazení se nicméně promítala i v jejich pozdějších, existenciálně zaměřených dílech.

Po válce byla Jitka přijata na VŠUP do sklářského ateliéru Josefa Kaplického. Už po roce však odtud odešla – a společně s Květou se dostala do výtvarného ateliéru Emila Filly. Ačkoli Jitka Válová nikdy příliš neuváděla své výtvarné vzory a zdroje inspirace, Filla měl na její tvorbu bezpochyby nejvýznamnější vliv. Obraz Hutě z roku 1962 svědčí o tom, že tomu tak nebylo jen u rané Jitčiny tvorby. Filla předně otevřel sestrám cestu k poznání československé meziválečné avantgardy i evropské moderny, u něj se naučily zacházení s velkým formátem, v jeho ateliéru se zrodil jejich zájem o monumentální malbu. Jitka měla nakročeno k tomu, aby se po studiích stala Fillovou asistentkou – znemožnila jí to nejprve kladenská epidemie tyfu, později změna politického režimu. Uměleckému programu socialistického realismu Fillova tvorba nekonvenovala, počátkem 50. let mu proto bylo zakázáno na VŠUP dále pedagogicky působit; v roce 1953 zemřel na infarkt.

Jitka Válová: Hutě (1962)

Jedna zdánlivě dílčí událost Jitčina studentského života pro ni představovala tak zásadní zkušenost, že se k ní později opakovaně vracela ve svých obrazech – to když se v rámci jednoho z Fillových cvičení setkala s prostředím jatek. Pohled do zákulisí masné výroby v ní zanechal nesmazatelný dojem. Podobně jako pro jejího učitele se jí tématem stal býk, nikoli ovšem jako symbol vzdoru, nýbrž pokory, smíření s osudem.[5] Propletená, zápasící býčí těla byla častým motivem, roku 1965 se jatka vrací v plastickém obrazu Šrotiště (žebra tvoří nalezené kusy železa), tu a tam se promítají i do děl ze 70. let.

Po ukončení studií se sestry vrátily do Kladna. A právě prostředí drsného, těžkým průmyslem sevřeného a prací pulzujícího města se stalo jejich hlavním námětem v podstatě pro celá 50. léta. Ačkoli volbou tématu zapadaly do státem prosazovaného uměleckého proudu, přístupem k němu se ideologii socialistického realismu vymykaly. Jejich obdiv k pracujícím pramenil z hluboce humanistického pojetí člověka; zachycovaly syrovost pracovního prostředí, podivně smísenou s lidským cítěním, nadhledem, ušlechtilostí ducha. Oficiální kritika jejich práci odmítla. Marie Majerová údajně nazvala Válovky černou skvrnou na rudém Kladně[6], přesto v polovině 50. let zakupuje z kolektivní výstavy současných výtvarníků Antonín Zápotocký Jitčin a Květin uhel do sbírek Pražského hradu.[7]

Jitka Válová: Šrotiště (1965)

Hrozbu umělecké izolace sester odvrátil v roce 1954 vznik skupiny Trasa, složené původně z absolventů Fillova ateliéru (Eva Petrová, Čestmír Kafka, Luděk Novák, Vladimír Menčík…), později rozšířené o další umělce, především žáky sochaře Josefa Wagnera (Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Zdena Fibichová…). Sestry sice částečně vnímaly aktuální modernistické umění (neokubismus, neorealismus), šly ale svou cestou a i v rámci Trasy nepatřily k samotnému tvůrčímu jádru. Na přelomu 50. a 60. let se dostaly do širšího povědomí, prvně samostatně vystavovaly v Kladně (1958 a 1959), ještě výraznější byl jejich vstup do společnosti předních českých výtvarníků v první polovině 60. let (roku 1966 vystavovaly v Galerii Václava Špály, šlo o jejich první a na 27 let také poslední pražskou výstavu).[8]

Od konce 50. let se u Jitky objevuje později pro ni typická protáhlá figura. Do ní se naplno promítá Jitčin obdiv k pravěkému umění. Ve výboru z roku 1978, vydaném ONV Kladno, uvádí: „Jsou mi blízké kresby neolitických lovců, naléhavost, kterou vyjadřovaly děje, konflikty, napětí a vzrušení událostí. Poselství na skalních převisech, která jsme vždy uměli přečíst, ale která zneklidňovala touto lidskou angažovaností a bezprostřední účastí. Vyjádřeny s maximální úsporností, pohybují se na pomezí kaligrafického znaku, který přesahuje optickou zkušenost a fyzické zákonitosti, aby své sdělení předal nikoli jako zprávu, ale naléhavý výkřik…“ Nachýlené, jakoby nezemské postavy provázely její tvorbu až do konce života a své největší síly dosáhly v litých kresbách, které Jitka malovala po smrti sestry a které Václav Cílek přirovnal k petroglyfům v saharské Jeskyni plavců.[9] Vedle syrovosti dělnického města se do výtvarného výraz promítají další inspirační zdroje, byť o nich Jitka moc nemluvila – expresivita obrazů Francesca Goyi, kterého milovaly obě sestry, nebo sochy Švýcara Alberta Giacomettiho. V 60. letech experimentuje s abstraktní malbou, s asambláží, kolážemi[10] – reflektuje však i současnou společenskou situaci, především v týdnech po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (obrazy Diktátor, Útek, Pád, Ostny…). Mimořádné je v tomto kontextu plátno Beznadějně šedé ráno (1969), které naléhavě vyjadřuje úzkost z porážky pražského jara a nastupující normalizace.

Jitka Válová: Beznadějně šedé ráno

Přiblížení uměleckému centru učinila přítrž normalizační léta. Sestry Válovy se ocitly v naprosté izolaci, geografické, ale i tvůrčí. Ve svém domě žily v podstatě samy pro sebe, potýkajíc se s existenční krizí. Nedařilo se jim získávat pracovní zakázky, vycházely často jen z matčiny penze, Květa se dokonce na čas nechala zaměstnat na dole. Jednou z pozoruhodných zakázek byly reliéfy pro ústředí Sboru nápravné výchovy v Ostrově nad Ohří.[11] Přesto měla Jitčina tvorba z 60. let ohlas u části mladé generace figuralistů (Jiří Sozanský, Václav Bláha, Ivan Ouhel, Vladimír Novák…).[12]

Fyzické uzavírání se do prostředí vlastního ateliéru se v Jitčině (i Květině) tvorbě projevilo v tematické rovině. Námětem je jim jejich vlastní hraniční existenciální situace, niterné prožitky, subjektivní vztahování se k vnějšímu světu, pocit ohrožení, smysl lidské existence. Přesto sestry neztrácely optimismus, malovaly, protože musely.[13] Situaci čelily společně – jejich životní postoj vyjádřila Jitka v obraze Dvojice odhodlaných z roku 1970. Po úmrtí maminky byly na světě samy, jedna pro druhou. Motiv dvojice/dvojčat se objevuje na řadě obrazů, které se stále více stávají filozofickou reflexí vlastního života.

Jitka Válová: Valcíři (1959)

Jaký vlastně byl vztah obou sester, jaký měly jedna na druhou vliv? Jitka jej popisovala jako duševní souznění: „Věříte, že jsme spolu kolikrát ani celý den nepromluvily, a přesto jsme věděly, co ta druhá potřebuje? Dokonce jsme začaly mluvit později než jiné děti, až ve dvou letech, protože jsme řeč k dorozumívání nepotřebovaly.“[14] Jitka s Květou sice pracovaly ve stejném prostředí a věnovaly se podobným tématům, společně ale vytvořily jen několik málo skic. Uváděn je jediný společný obraz Hemžení, vystavený v roce 1966 ve Špálově galerii.[15] Mnohem zajímavější však jsou vzájemné inspirace – témata a jejich umělecké ztvárnění jedné se stávají inspirací a materií pro druhou, jako by si vzájemně vyjasňovaly, upřesňovaly, interpretovaly, co se snaží výtvarnými prostředky vyjádřit. Vzniká tak ojedinělý umělecký dialog – na Jitčinu Kalvárii navazuje Květa Vzkříšením, Květino Břemeno komentuje Jitka Podpíráním.[16] Odtržení od současného umění si sestry uvědomovaly, dokázaly jej ovšem přetavit v přednost („My jsme tady žili, takoví pařezové,“ popisovala Jitka.[17])

Provázání osudu sester se naplno projevilo, když Květa v roce 1998 nečekaně zemřela. „Byla jsem v šoku, když ji odvezli. Mrtvou… Měla jsem náhodou na stole kus papíru a jeden pastel a vůbec nevím proč, ale dala jsem se do kreslení a nakreslila obrázek parte. Podívala jsem se na to a nebyla to vůbec moje práce, to udělala ona, moje sestra. Věděla jsem, že tu se mnou ještě byl její duch. Zvládla jsem tu kresbu za několik vteřin. To jsem nekreslila já, ale byl to Květin poslední obrázek,“ vracela se později k události Jitka.[18]

Po smrti Květy přestala na delší dobu malovat („Byly jsme jedna duše a Květa si s sebou půlku odnesla.“ Dodávala ale i prozaičtější vysvětlení: „Prostě se na mě múza vysrala.“[19]). Nepřítomnost sestry se pro Jitku stala jedním z námětů pozdější tvorby – patrně nejpregnantněji ji vyjádřila v obraze Tam kde jsi, už nedohlédnu, který si přála vytisknout na své parte. Po dvouleté pauze se znovu pustila do soustavné tvorby.

Jitka Válová: Tam kde jsi už nedohlédnu

O „znovuobjevení“ Válovek se na začátku 80. let zasloužili Jana a Jirka Ševčíkovi, kteří jim v roce 1983 uspořádali velkou retrospektivu v Chebu. Výstava vyvolala nový zájem o jejich tvorbu, znamenala otevření dveří do českého uměleckého světa. Ve stejné době ale vycházejí sestry z izolace i v kulturním prostředí Kladna – ba co více, stávají se přímo ohniskem nových společenských aktivit. Sbližují se s uměleckou skupinou Ateliér 74 (z nejznámějších Jiří Hanke, Jiřina Hankeová) a s kolektivem lidí, který se ustavuje kolem kladenské Galerie 55. Ta postupně vystavovala díla umělců Trasy, po vernisážích se pak společnost pravidelně scházela u Válovek v ateliéru – ten se tak stal místem setkávání, alternativním kulturním prostorem (do nejužšího okruhu patřili Hanke, František Tomík, manželé Ševčíkovi, Eva Petrová, Jaromír Zemina; dokumentární fotograf Jiří Hanke z těchto setkání pořídil pozoruhodný fotografický cyklus).

Vlna zájmu o dílo sester Válových, nastartovaná v 80. letech, pokračovala až do Květiny smrti – a vyvrcholila (poněkud paradoxně) dva roky po ní velkou retrospektivou ve Veletržním paláci. V roce 1994 dostaly obě sestry prestižní Herderovu cenu, prvně měly možnost cestovat (do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti, Wallesu…), vznikly o nich dva televizní dokumenty. V Jitčině tvorbě v této době převládá motiv smíření, pokání, vyrovnání se s osudem. Věnuje se ale menšímu formátu, fyzicky je už pro ni náročné zvládat velká plátna.

První Jitčiny pokusy s litou kresbou spadají do období 70. let. Zrodily se v její zálibě ke klasické hudbě (obdivovala Bacha, Beethovena, Sibelia, Szymanovského, Stravinského, Janáčka, Haydna…) a jazzu – snažila se své pocity z poslechu hudby, její barevnost a rytmiku, zhmotnit vyléváním barvy na plátno. Postupně tuto techniku naučila i Květu, která ji ale nikdy tolik nerozvíjela.

Jitka Válová: lité kresby (Bach)
Kolem roku 2005 se k technice vrátila. Pokročilý věk a zdravotní problémy jí nedovolily pracovat se štětcem, vedle kreseb uhlem či pastely se lité kresby stávají jejím hlavním vyjadřovacím prostředkem – a získávají pozornost umělecké kritiky. Po několikaleté odmlce Jitka opět vystavuje. Sblížila se se sochařkou a pedagožkou VŠUP Dagmar Šubrtovou, která se zasloužila o vydání jejích a Květiných dosud neznámých kreseb. Díky její iniciativě byl také Jitce šedesát let od absolutoria udělen čestný doktorát VŠUP.

V posledních letech života byla Jitka Válová vázaná na svůj domov, kde o ni pečovala Marie Vydrová. Opouštěla jej jen výjimečně. A tak se vedle litých kreseb na hudební motivy inspirovala světem svého nejbližšího okolí. Podobně jako před lety Květu ji zajímalo výtvarné ztvárnění lidských rukou. Črtala stromy na zahradě, strukturu jejich větví, kreslila květy rostlin.[20] Zemřela podobně jako Květa – navzdory úctyhodnému věku – celkem nečekaně 27. března 2011. O její odkaz dál pečují Marie Vydrová a Dagmar Šubrtová, mezi umělecké následníky obou Válovek bychom mohli zařadit kladenského výtvarníka Zdeňka Maninu.

Snažili jsme se v tomto stručném přiblížení života Jitky Válové ukázat, kde v jejím sociálním okolí můžeme spatřovat základní body pro výklad jejího díla. Ukázali jsme, jak důležitou roli hrál její vztah s dvojčetem Květou, jenž však vedle sociologického měl i nezanedbatelný psychologický dopad. Všímali jsme si, jak její tvorbu ovlivňovaly dobové kontexty – a především otázka geografické a umělecké izolace. A v neposlední řadě jsme se snažili poukázat na roli sociálních vazeb při ustavování okruhu „pozornosti hodných autorů“ určité doby. V případě dvojčat Válových a později Jitky samotné to totiž několikrát byli jednotlivci, kteří jejich/její tvorbu dostali do širšího uměleckého povědomí.

Jitka Válová: bez názvu (2009)


[1] Krumbachová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 47
[2] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 45
[3] Hájek, R.: Ohlédnutí za Jitkou Válovou, 2011
[4] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[5] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 47
[6] tamtéž, s. 55
[7] tamtéž, s. 261
[8] tamtéž, 56
[9] Cílek in Šubrtová: Velký svět v malých linkách, 2010, s. 19
[10] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 59
[11] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[12] Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[13] tamtéž
[14] tamtéž
[15] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 59
[16] tamtéž, s. 65
[17] tamtéž
[18] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[19] Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010.
[20] Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010.


Zdroje
Bieleszová, Š.–Válová, J. (2007): Jitka Válová: grafiky a kresby. Vyd. 1. Chrudim : Galerie ART, 22 s.
Hájek, R. (2011): Ohlédnutí za Jitkou Válovou. Bleší trh R. H. Dostupný zde.
Jitka a Květa Válovy, výbor z tvorby 1973–78. ONV Kladno, 1978 (volné listy).
Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010. Dostupný zde.
Klimešová, M. (ed.) (2002): Jitka a Květa Válovy. Vyd. 1. Praha : Galerie Pecka a Národní galerie v Praze, 279 s. ISBN 80-902285-4-2.
Oujezdský, K. (2006): Válovky – Dvě těla a jedna duše sester Válových, rozhlas.cz z 6. 11. 2006. Dostupný zde.
Potůčková, A. (2009): Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy. Vyd. 1. Roudnice nad Labem : Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, nestr. ISBN 978-80-85053-83-8.
Šubrtová, D. (ed.) (2010): Velký svět v malých linkách/Válovky. Vyd. 1. Klatovy : Hangár F, 159 s. ISBN 978-80-904613-0-7.